Co je láska? Na tuto otázku se ptá snad každý. Většina vysvětlení má, ale v základu, sakra velkou špetku naivity. Vynechme veškerá přirovnání, ale podívejme se na lásku jako takovou, jak funguje v dnešní společnosti.
Dnešní "láska" je v podstatě komodita, kterou každý musí vlastnit a pokud přestane vyhovovat, pošle se dál do oběhu. Majetnická a založená na špatných hodnotách. Zamilovaní tvrdí "Udělal bych vše proto abys byl/a šťastný/á!" jedna z největších lží, páchaných na sobě samých. Kdyby se tohoto zamilovaného někdo zeptal, zda by opustil tu kterou miluje, za předpokladu že by byla šťastnější s někým jiným, jaké myslíte že by se vám dostalo odpovědi? Uhodnete sami.
Ale proč to tak vlastně je, že se snažíme udělat své miláčky šťastné pouze do určité míry, která kdyby se překročila by případně mohla ohrozit nás samotné? Je to touha po štěstí, která z nás ve většině partnerských krizí dělá iracionální postavičky, které fungují podle chybných myšlenkových vzorců.
První z nich je, že lidé věří tomu že jediné štěstí naleznou pouze v partnerském vztahu. Ale co to má pak za následek? Jakmile se ukončí jeden vztah skáčeme do jiného, bojíme se být sami - protože bychom přeci nebyli šťastní. Ale dokud není člověk šťastný a neumí žít sám se sebou, nebude nikdy šťastný s nikým. A místo aby se soustředil na rozvíjení krásného vztahu, se neustále obává, aby mu nikdo nesebral jeho střed vesmíru, protože by to byl konec, než si uvědomí že si pod sebou řeže větev, bude už dávno na zemi!
A tím pádem nás ovládá další myšlenkový vzorec, že partner je naše vlastnictví a je povinen nás udělat happy. Majetnické výlevy vídáme dnes a denně na ulici. Tak moc si bráníme svůj majetek, až se chováme jako blázni. Na druhou stranu, když už partner přestane naplňovat hladinu našeho štěstí, přemýšlíme o výměně. Je to potom láska? Upíráme si navzájem svobodu, ale přitom na to nemáme právo! Protože ovládat vůli druhého člověka je paradoxem proti lásce.
V neposlední řadě nemohu opomenout také "krásnou" lidskou vlastnost zakládat mezi hlavní hodnoty vztahu důvěru. Ale nemyslím důvěru v pravém slova smyslu, ale důvěru o věrnosti. Je to krásná ctnost, přesto na této hodnotě ztroskotalo spoustu dobrých vztahů. Byly postaveny na majetnickém přístupu, kdy to nejlepší okolo šlo do pozadí a zapomnělo se tak snadno na to krásné co mělo mnohem větší hodnotu. A takto bychom se mohli motat v kruzích až do smrti.
Jediné co by vše mohlo změnit je postoj k tomu být single. Přežít počáteční splíny osamocení, ale pak člověk pocítí to štěstí ze sebe samého a nemusí být s někým prvním přijatelným, který mu alespoň na 80% nevyhovuje. Takový člověk pak bere partnera jako bonus ke svému štěstí, jako podporu v těžkých chvílích. Třeba i poprvé pozná že jeho partner je nejlepším přítelem, jak by to správně mělo být. A kdyby se jejich cesty museli rozejít, nechal by jej jít, chtěl by jen jeho štěstí, protože už sám ve své podstatě šťastný je. To je pravá láska. Láska bez nenávisti, bez podmínek, bez manipulace, bez nárokování.....
