Stastne zamestnani vs. peklo zvane prace

        Vetsina z nas se po ukonceni zakladni skoly musela rozhodnout jaky obor chce dale studovat. Rozhodnuti, ktere jsme nekteri nebrali moc vazne, presto rozhodnuti, ktere melo urcit jakym smerem se nas pracovni zivot bude ubirat. Prece jen travime v praci podstatnou cast zivota. Jak ma ale patnactilety clovek vedet, jaka prace by ho naplnovala a financne zabezpecila, kdyz to kolikrat nevedi ani jeho rodice v produktivnim veku? Toto je jedna z otazek trvale nespokojeneho pracovnika, ale ponecham ji stranou, protoze ji uz neovlivnime a zadruhe se spise tyka vychovy a jinych socialnich faktoru. Radeji to vezmeme z pohledu nespokojeneho ,,soudruha,, ktery je lapen v pasti nenaplnujiciho zamestnani, prave v udobi produktivniho veku. Proc je lapen? Je mnoho duvodu, presto prevazuji urcite vzorce ktere muzeme vypozorovat u mnoha lidi.
        Prvnim z nich je jistota. Jistota ceho? Zamestnani? Trvaleho prijmu? Kdo vam zajisti, ze firma ve ktere pracujete zitra nezkonci v konkurzu? To je alibismus pro to, ze nejsme schopni priznat si, ze nemame schopnosti na zajimavejsi a lepe placene misto. Jedina jistota, kterou mame je smrt, tak proc si nechat utect kus zivota, nez si pro nas prijde.
         Dalsi je obava, ze neuspejeme. At u prijimaciho pohovoru, nebo po prijeti, ze neprojdeme trimesicni zkusebni dobou. Otazka je, co jsme ochotni dat v sazku pro alespon prijemnejsi zamestnani? Kdo neriskuje nevyhrava. Hlavne ze riskujeme pri podvadeni partnera, ztratu jeho naklonosti, nebo rychle jizde v aute zivot svuj i ostatnich ucastniku. Ale pro lepsi zivot z dlouhodobejsiho hlediska? Je to strach co nas brzdi. Potom co nam nevera prosla jednou, jsme vedeli, ze to jde. Kdyz jsme se trochu szili s rizenim vozu, zacali jsme verit, ze jsme snad zavodnici. Proc to ale nejde u zmeny zamestnani? Protoze je to velka zmena. A my lide vseobecne nemame zmeny radi. Verime v overene mechanismy, ktere jsou leckdy az zastarale. A nebo jsme se uz treba pokusili o zmenu, ale nevyslo to. Jenze jsme to dal nezkouseli. Proc? Dostali jsme ,,krecka,, jak popisuje Petr Ludwig ve sve knize ,,Konec prokrastinace,, dali se krecek do krabice s vikem, zkousi vyskocit a utect, ale viko mu brani, po case skace mene, az uplne prestane, pak se viko odklopi, ale krecek uz nikdy svuj pokus o ziskani svobody nezopakuje. Presne tento blok brani i nam snazit se dostat pres viko. Treba je ted ta chvile, kdy je odklopene a my musime jen vyskocit.
           Ve vetsine pripadech nas vsak omezuje nase pohodlnost. Je to ale volani po lepsim, kdyz si stezujeme na sve stavajici  zamestnani a jsme zatizeni bremenem pohodlnosti? Otazka spise pro filosofa. Tito lide si chodi odmakat sve a jdou domu s cistou hlavou. Tak proc porad remcaji? Toto tvrzeni pusobi jako nejvhodnejsi spolecenske sklise. Presto, kdyz se rozhledneme kolem. Ti lide, kteri pronasi tuto vetu jsou takovi, kteri jdou ihned po praci do hospody na pivo, nebo jen tak lelkuji a zabijeji cas nejruznejsimi moznymi i nemoznymi zpusoby. Ti kteri se snazi nekam dostat, nebo ti, kteri jiz sve vysnene zamestani maji, na druhou stranu maji tolik zalib a tolik konicku, ktere ani nestihaji. Jak je to mozne? Je snad klic ve starem cinskem prislovi, ze ,,kdo nevi kam jde, je jedno jakym smerem se vyda,,? Neni to ani o skole jakou mame, ale otom oco se zajimame. Jakmile se zacneme zaobirat vecmi, ktere nas bavi a naplnuji v osobnim zivote, zacnou se bortit zaklady nasi pohodlnosti a otevre se nam tak cesta k ziskani vysneneho zamestnani.
          Nesmime ani zapomenout na zdravy selsky rozum. Nekdy si ani nedokazeme uvedomit, nebo spocitat, nakolik je zmena zamestnani vyhodna. Nekdy se nam naskytne dobra prace, ktera by nas naplnovala, ale platove podminky jsou na nizzsi rovine. Nekdy se jedna o castku, ktera je zanedbatelna. Dejme tomu jeden tisic korun. Jen kvuli tomu odmitneme nabidku. Jenze kdyz si spocitame, ze tu tisicovku o kterou bychom prisli, stejnak utratime za jine zbytecnosti, ktere ani nepotrebujeme. Ale kolik jsme ochotni obetovat penez za stastne prozity pracovni cas? To uz zalezi natom kdo jak prilnul k penezum, zda je vnima jako nastroj, ci stesti v nich skryte. To at si odpovi kazdy sam, ale rozhodne stoji zato nad tim premyslet.
          Urcite by se nasly dalsi priciny nasi paralizy a setrvani v nevyhovujicim zamestnani. Toto jsou ty nejobvyklejsi a vypisovanim dalsich bychom mohli pokracovat do aleluja. Kazdoadne statne zamestnani to je jedna z nejdulezitejsich slozek stastneho zivota, proto nemarneme cas a zacneme alespon hledat to co by nas naplnovalo.

PS: moje prace je tak nudna, ze jsem tenhle clanek natukal na tabletu o nocni smene. :-)

Vzpomínky - navždy!

     Když si zpětně pročítám články co jsem napsal musím se přiznat, že protiřečení je moje druhé jméno. Snažil jsem se tu moralizovat a poučovat všechny aby měli lepší život. Ale nic není tak jednoduché, jak se zdá. Články jsem psal v době, kdy jsem byl sám. Ale život se mění. Poznal jsem úžasnou dívku. Ne takovou jako byly ty za poslední dva roky, ke kterým jsem se nechtěl nikterak vázat. Ale slečnu, kterou milovat prostě musím. Ať proto jaká je, ať proto, kolik toho máme společného! Ano člověk se musí naučit žít sám se sebou, ale pokud jednou pozná človíčka pro kterého by dýchal, již dál nechce žít sám. Chce žít jen s touhle brunetkou s krásnýma čokoládovýma očima. Člověku pak pomáhá jen "Co oči nevidí srdce nebolí.", nebo se tím jen uklidňuje a přesto čeká na jakékoli znamení, že ne vše je ztraceno. Chce se nám utéct, změnit celý život a zapomenout. Ale všichni víme že tomu nelze utéct.
     Co proto teda udělat, abychom se zbavili bolesti? Bolesti, která trápí náš mozek a připomíná nám kde bychom chtěli být, místo toho aby nám ukázala kde být máme. Neulehčujme si to! Pobrečme si! Zanadávejme si! Ale nesnažme se mermomocí to změnit. Nehledejme jiného partnera se kterým zapomeneme. A už vůbec nedoufejme, že se to vrátí zpět. Jednou rozbité zrcadlo dřív, nebo později nahradí jiné ve kterém uvidíme ten odraz, který nás tak naplňuje. Dejme si čas. Čas na sebe na lidi kolem sebe. Někdy nám taková událost otevře oči a zapomeneme na staré hloupé rozepře z rozmaru. Pokud tu osůbku skutečně milujeme, navždy zůstane v našich "srdcích" nejdříve však musí opadnout veškeré emoce. Musíme odpustit tomu druhému, ale hlavně sobě! Pak jim s klidem můžeme popřát šťastný život a těšit se z jejich štěstí. Já osobně potkal dvě dívky, které mi neodmyslitelně změnily život. Jen jizva od té poslední se bude chvilku ještě hojit. Všem vám přeji, aby jste se mohli těšit, jak ze štěstí svého, tak člověka se kterým jste zažili krásné chvíle. Vzpomínky na ně už nám totiž nikdo nevezme a jedno si budeme moc říct "Že to ale byl skvělej život."  :-)