Láska našeho života

    Zamilováváme se v každém období života, buď abychom zapomněli na předešlý vztah, nebo to prostě přijde z čistajasna. Zamilováváme se až po uši, i když kolikrát víme že s tím druhým člověkem nemáme pranic společného. Ale jen jedinkrát za život přijde osoba, kterou skutečně milujeme. Může to být první láska, druhá, třetí.
     Jak to poznáme, že to je právě ona? Tak že na ni nikdy nezapomeneme. Pořád se nám plete do života. Občas si myslíme, že jsme "vyléčeni" Ale přijde moment, kdy se zase ukáže stará "dobrá" známá. Nepříznivá situace nám ji připomene, datum výročí, na které vzpomínáme více let, než kolik jsme jich s ní společně prožili. Třeba jsme neměli vyhraněný vkus, ale od té doby si vybíráme převážně partnery ji podobné. S modrýma očima, vlasy černými jako uhel, širokým úsměvem, nebo jizvou na tváři.
       Jde na ni zapomenout? Bohužel ne. Jde jen o to jak to celé vnímáme. Zda nám to dalo pocit, že jsme schopni milovat, radovat se, že ta dotyčná je šťastná, i když ne třeba s námi, ale je zkrátka šťastná. Vždyť jsme ji milovali a chtěli právě toto. Uvědomíme se že nejsme jen samolibí sobci, kteří myslí jen na sebe. Hledejme to dobré na tom co skončilo, i když si myslíme, že už nic nebude tak dobré jako to bylo, vezměme si z toho to nejlepší a vložme to dál, minulost je pryč, budoucnost v neznámu a my jsme jen teď! Kdo potkal opravdovou lásku a je sní dodnes, budiž mu přáno ať to trvá věčně!

Přátelství vs. láska

       Přátelství a láska toho mají víc společného, než by se na první pohled mohlo zdát a na druhou stranu jsou obě úplně jiné. Jak praví oblíbené klišé "Z kamaráda si partnera uděláš, z partnera kamaráda ne." musíme s tím vesměs všichni souhlasit.
       Proč to tak ale je? Je zajímavé že ve vztahu jsou určité věci, které partnerovi neřekneme, protože by se mu nelíbily (bud to víme nebo si to jen myslíme). Ale určitým přátelům řekneme vše? Je to tím, že k přátelům necítíme pocit připoutanosti, vlastnictví, jako tomu bývá u partnerských vztahů? To je přesně ten důvod. Vidíme lásku jako vlastnictví - jak jsem již zmiňoval v jednom svém článku.
       Partneři by si měli být nejlepšími přáteli. A je to skutečně tak. Proto necítíme nutkání skrývat tyto věci před přáteli. Ale když jsme tak upřímní k přátelům a víme že jim můžeme důvěřovat více než svým vlastním protějškům. Nedá se říci že láska s přátelstvím jsou na stejné úrovni? Kdo může říct, že v jeho životě byl přítel, kterému důvěřoval, víc než většině svých partnerů? Myslím, že každý. Proto se z přátelství snadno stane vztah a z důvodu majetnických vztahů, plných tzv. "milosrdných lží" nelze vytvořit přátelství.
        Je dobré zamyslet se zda ta super kámoška, kterou máte možná víc rádi než jako kamarádku, nemá zůstat jen tou kamarádkou do konce života, než rozhádanou ex u které bychom později přemýšleli, proč se to vlastně pokazilo.

"Důvěra" slovo, které ztratilo význam

       Slovo důvěra známe všichni, používáme jej vesměs denně, za běžných okolností chápeme jeho význam. Jenže v myšlenkovém vzorci zvaném partnerský vztah se jaksi, ve většině případů, vytrácí mnoho z jeho významů. Jaké jsou významy tohoto slova? důvěra v sebe, důvěra v druhé, že se jim podaří určitý cíl, důvěra ve věrnost......
       Ve vztazích však toto slovo nabývá pouze jednoho smyslu, i když všichni tvrdí opak. Je to důvěra ve věrnost. Tvrdíme jak to není pravda, ale pravda je jiná. Příklad z mnoha - milující manželka "důvěřuje" svému muži. Taky nemá důvod nedůvěřovat. Muž vydělává dost peněz aby zaopatřil rodinu, miluje své děti, dává ženě najevo, že ji miluje.... Krásná idylka do chvíle, kdy žena zjistí, že její muž flirtuje s neznámou prodavačkou v kantýně u něj v práci. Co následuje? "Ztratil jsi veškerou mou důvěru!" Nejde o konkrétní čin, který zajisté není zcela v pořádku, ale jde o to, že vyřčenou větu dotyčná myslela skutečně vážně. Lidé jsou ochotni zahodit vše pro své ego, kterému bylo ublíženo. Ale co ostatní hodnoty, které jsou možná důležitější než tato. Co důvěra v zaopatření rodiny? Co důvěra v lásku k dětem i ji samotné? Co ty krásné chvíle, které ji dávaly pocit štěstí? Každý máme jiné hodnoty, přesto se důvěra ve věrnost ukazuje v běžném životě jako jedna z předních. Je to v pořádku? Na to si odpovězme každý sám.
       Ale ještě jsme neskončili. Zamysleme se nad samotným získání důvěry všeho druhu. Velká část lidí se snaží získat důvěru druhých tím, že začne lhát o sobě, o druhých, o činech, které vykonal. Jen aby se vyšvihl v očích ostatních a stal se dokonalým - což je jen zbožná touha a jejich lži jsou jen obrazem toho jakými by chtěli být lidmi a tyto lži se stávají tím katalizátorem, proč ve finále důvěru ztrácejí. Než aby ukázali své slabiny, raději se vydávají za jiné. Za ty kteří jsou tak dokonalí, že se jim důvěřovat prostě musí.
         Bývá ztráta důvěry způsobená tím, že si nasazujeme masky? Společenské, domácí, pracovní. Kdo nemá co skrývat nemá co ztratit. Kdyby na sebe lidé práskli i ta největší tajemství, slovo důvěra by asi neexistovalo. Když nic neskrýváte, poznáte jací jsou lidé kolem vás. Buď vás zavrhnou a nebo si vás začnou více vážit. Nestojí to za to zjistit s kým se vlastně bavíte, nebo žijete? Když vás někdo zavrhne - ať si jde! Nestojí za to! A posílí to neskutečně vaše sebevědomí. Vždy je lepší mít jednoho přítele, než tisíce známých.
          Moje soukromá vsuvka -Nedávno jsem přemýšlel jak bych se zachoval kdyby za mnou přišla má partnerka, že se den předtím s kamarádkami opila a vyspala se s neznámým mužem. Měl bych vztek? Možná trochu ano. Cítil bych se podvedený? ano, ale mnohem méně než před pár lety. Vážil bych si ji mnohem víc, miloval bych ji o to víc, důvěřoval bych ji víc, potom co by toto provedla? Nikdo mi nebude věřit, ale ano. V tu chvíli by šla okolnost stranou, stejně tak i důvod, kterým byl alkohol, ale to že měla na to mi to říct? Řekl bych obdivuhodné.
          Kdo má na to ukončit nefunkční vztah, kdo má na to říct pravdu ať už bolí sebevíc, takoví lidí si zaslouží důvěru. Ne podle toho za jak dokonalé se vydávají, ale jak se zachovají ve vážných situacích. To jsou ti lidí co na sebe vše napráší. Není to ukázání slabostí, naopak je to posílení sebe samého a vztahů s ostatními lidmi. Chcete důvěru? Řekněte přátelům své největší tajemství! Buď ji získáte a nebo ztratíte člověka, který nebyl vašim přítelem. Okruh lidí kteří ovlivňují váš život se sice ztenčí, ale bude vědět, že jste mezi lidmi, kteří udávají vašemu životu ten správný směr.


Věnováno těm kteří prošli mým důvěrnostním testem. Odimu, Dendovi a Gabriele.

Nerozhodnost, brzda života

    Kolika z nás se už stalo, že jsme se tak dlouho rozhodovali mezi dvěma či více volbami, že už nebylo z čeho vybírat, nebo v horším případě jsme se rozhodli špatně? Později přemýšlíme jak jsme se k tomuto rozhodnutí vlastně dobrali. Žijeme v době neomezených možností, že na výběr máme od všeho několik druhů. A v tom je problém této svobody zlatého věku. Čím více máme na výběr, tím je problematičtější se vůbec rozhodnout. A nedej bože když se rozhodneme, je to většinou špatně. Je to paradox volby, když se rozhodneme, vždy najdeme nějaké ale, vždy nespokojeni, protože "Měl jsem zvolit to druhé to by bylo lepší." Společnost nás masíruje dokonalostí, ve smyslu, že pokud něco funguje, ale má to kosmetickou vadu, tak je to v podstatě rozbité. Nerozhodnost nás paralizuje, proto možná spousta pamětníků uznává Socialistickou éru, člověk nemusel přemýšlet jaký vysavač vlastně koupit, protože Elektrolux nebo nic a tím pádem se člověk mohl soustředit na důležitější věci. Tahle masírka ze strany médií apeluje jen na naše emoce a lidé se ani nesnaží přemýšlet racionálně, protože, pak přichází o to potěšení ze získání té či oné věci. Ničemu ani nepomáhá mít víc než máme - čím víc člověk má, tím víc chce. Vše by se dalo vyřešit i tím, že bychom přestali přemýšlet o tom co chceme v budoucnu a více se soutředili na to co máme. Byli vděčni za to co máme a užívali jen to co skutečně potřebujeme. Nerozhodnost by odpadla a my bychom byli šťastnější.