pondělí 20. října 2014

Stastne zamestnani vs. peklo zvane prace

        Vetsina z nas se po ukonceni zakladni skoly musela rozhodnout jaky obor chce dale studovat. Rozhodnuti, ktere jsme nekteri nebrali moc vazne, presto rozhodnuti, ktere melo urcit jakym smerem se nas pracovni zivot bude ubirat. Prece jen travime v praci podstatnou cast zivota. Jak ma ale patnactilety clovek vedet, jaka prace by ho naplnovala a financne zabezpecila, kdyz to kolikrat nevedi ani jeho rodice v produktivnim veku? Toto je jedna z otazek trvale nespokojeneho pracovnika, ale ponecham ji stranou, protoze ji uz neovlivnime a zadruhe se spise tyka vychovy a jinych socialnich faktoru. Radeji to vezmeme z pohledu nespokojeneho ,,soudruha,, ktery je lapen v pasti nenaplnujiciho zamestnani, prave v udobi produktivniho veku. Proc je lapen? Je mnoho duvodu, presto prevazuji urcite vzorce ktere muzeme vypozorovat u mnoha lidi.
        Prvnim z nich je jistota. Jistota ceho? Zamestnani? Trvaleho prijmu? Kdo vam zajisti, ze firma ve ktere pracujete zitra nezkonci v konkurzu? To je alibismus pro to, ze nejsme schopni priznat si, ze nemame schopnosti na zajimavejsi a lepe placene misto. Jedina jistota, kterou mame je smrt, tak proc si nechat utect kus zivota, nez si pro nas prijde.
         Dalsi je obava, ze neuspejeme. At u prijimaciho pohovoru, nebo po prijeti, ze neprojdeme trimesicni zkusebni dobou. Otazka je, co jsme ochotni dat v sazku pro alespon prijemnejsi zamestnani? Kdo neriskuje nevyhrava. Hlavne ze riskujeme pri podvadeni partnera, ztratu jeho naklonosti, nebo rychle jizde v aute zivot svuj i ostatnich ucastniku. Ale pro lepsi zivot z dlouhodobejsiho hlediska? Je to strach co nas brzdi. Potom co nam nevera prosla jednou, jsme vedeli, ze to jde. Kdyz jsme se trochu szili s rizenim vozu, zacali jsme verit, ze jsme snad zavodnici. Proc to ale nejde u zmeny zamestnani? Protoze je to velka zmena. A my lide vseobecne nemame zmeny radi. Verime v overene mechanismy, ktere jsou leckdy az zastarale. A nebo jsme se uz treba pokusili o zmenu, ale nevyslo to. Jenze jsme to dal nezkouseli. Proc? Dostali jsme ,,krecka,, jak popisuje Petr Ludwig ve sve knize ,,Konec prokrastinace,, dali se krecek do krabice s vikem, zkousi vyskocit a utect, ale viko mu brani, po case skace mene, az uplne prestane, pak se viko odklopi, ale krecek uz nikdy svuj pokus o ziskani svobody nezopakuje. Presne tento blok brani i nam snazit se dostat pres viko. Treba je ted ta chvile, kdy je odklopene a my musime jen vyskocit.
           Ve vetsine pripadech nas vsak omezuje nase pohodlnost. Je to ale volani po lepsim, kdyz si stezujeme na sve stavajici  zamestnani a jsme zatizeni bremenem pohodlnosti? Otazka spise pro filosofa. Tito lide si chodi odmakat sve a jdou domu s cistou hlavou. Tak proc porad remcaji? Toto tvrzeni pusobi jako nejvhodnejsi spolecenske sklise. Presto, kdyz se rozhledneme kolem. Ti lide, kteri pronasi tuto vetu jsou takovi, kteri jdou ihned po praci do hospody na pivo, nebo jen tak lelkuji a zabijeji cas nejruznejsimi moznymi i nemoznymi zpusoby. Ti kteri se snazi nekam dostat, nebo ti, kteri jiz sve vysnene zamestani maji, na druhou stranu maji tolik zalib a tolik konicku, ktere ani nestihaji. Jak je to mozne? Je snad klic ve starem cinskem prislovi, ze ,,kdo nevi kam jde, je jedno jakym smerem se vyda,,? Neni to ani o skole jakou mame, ale otom oco se zajimame. Jakmile se zacneme zaobirat vecmi, ktere nas bavi a naplnuji v osobnim zivote, zacnou se bortit zaklady nasi pohodlnosti a otevre se nam tak cesta k ziskani vysneneho zamestnani.
          Nesmime ani zapomenout na zdravy selsky rozum. Nekdy si ani nedokazeme uvedomit, nebo spocitat, nakolik je zmena zamestnani vyhodna. Nekdy se nam naskytne dobra prace, ktera by nas naplnovala, ale platove podminky jsou na nizzsi rovine. Nekdy se jedna o castku, ktera je zanedbatelna. Dejme tomu jeden tisic korun. Jen kvuli tomu odmitneme nabidku. Jenze kdyz si spocitame, ze tu tisicovku o kterou bychom prisli, stejnak utratime za jine zbytecnosti, ktere ani nepotrebujeme. Ale kolik jsme ochotni obetovat penez za stastne prozity pracovni cas? To uz zalezi natom kdo jak prilnul k penezum, zda je vnima jako nastroj, ci stesti v nich skryte. To at si odpovi kazdy sam, ale rozhodne stoji zato nad tim premyslet.
          Urcite by se nasly dalsi priciny nasi paralizy a setrvani v nevyhovujicim zamestnani. Toto jsou ty nejobvyklejsi a vypisovanim dalsich bychom mohli pokracovat do aleluja. Kazdoadne statne zamestnani to je jedna z nejdulezitejsich slozek stastneho zivota, proto nemarneme cas a zacneme alespon hledat to co by nas naplnovalo.

PS: moje prace je tak nudna, ze jsem tenhle clanek natukal na tabletu o nocni smene. :-)

sobota 11. října 2014

Vzpomínky - navždy!

     Když si zpětně pročítám články co jsem napsal musím se přiznat, že protiřečení je moje druhé jméno. Snažil jsem se tu moralizovat a poučovat všechny aby měli lepší život. Ale nic není tak jednoduché, jak se zdá. Články jsem psal v době, kdy jsem byl sám. Ale život se mění. Poznal jsem úžasnou dívku. Ne takovou jako byly ty za poslední dva roky, ke kterým jsem se nechtěl nikterak vázat. Ale slečnu, kterou milovat prostě musím. Ať proto jaká je, ať proto, kolik toho máme společného! Ano člověk se musí naučit žít sám se sebou, ale pokud jednou pozná človíčka pro kterého by dýchal, již dál nechce žít sám. Chce žít jen s touhle brunetkou s krásnýma čokoládovýma očima. Člověku pak pomáhá jen "Co oči nevidí srdce nebolí.", nebo se tím jen uklidňuje a přesto čeká na jakékoli znamení, že ne vše je ztraceno. Chce se nám utéct, změnit celý život a zapomenout. Ale všichni víme že tomu nelze utéct.
     Co proto teda udělat, abychom se zbavili bolesti? Bolesti, která trápí náš mozek a připomíná nám kde bychom chtěli být, místo toho aby nám ukázala kde být máme. Neulehčujme si to! Pobrečme si! Zanadávejme si! Ale nesnažme se mermomocí to změnit. Nehledejme jiného partnera se kterým zapomeneme. A už vůbec nedoufejme, že se to vrátí zpět. Jednou rozbité zrcadlo dřív, nebo později nahradí jiné ve kterém uvidíme ten odraz, který nás tak naplňuje. Dejme si čas. Čas na sebe na lidi kolem sebe. Někdy nám taková událost otevře oči a zapomeneme na staré hloupé rozepře z rozmaru. Pokud tu osůbku skutečně milujeme, navždy zůstane v našich "srdcích" nejdříve však musí opadnout veškeré emoce. Musíme odpustit tomu druhému, ale hlavně sobě! Pak jim s klidem můžeme popřát šťastný život a těšit se z jejich štěstí. Já osobně potkal dvě dívky, které mi neodmyslitelně změnily život. Jen jizva od té poslední se bude chvilku ještě hojit. Všem vám přeji, aby jste se mohli těšit, jak ze štěstí svého, tak člověka se kterým jste zažili krásné chvíle. Vzpomínky na ně už nám totiž nikdo nevezme a jedno si budeme moc říct "Že to ale byl skvělej život."  :-)

úterý 20. května 2014

Láska našeho života

    Zamilováváme se v každém období života, buď abychom zapomněli na předešlý vztah, nebo to prostě přijde z čistajasna. Zamilováváme se až po uši, i když kolikrát víme že s tím druhým člověkem nemáme pranic společného. Ale jen jedinkrát za život přijde osoba, kterou skutečně milujeme. Může to být první láska, druhá, třetí.
     Jak to poznáme, že to je právě ona? Tak že na ni nikdy nezapomeneme. Pořád se nám plete do života. Občas si myslíme, že jsme "vyléčeni" Ale přijde moment, kdy se zase ukáže stará "dobrá" známá. Nepříznivá situace nám ji připomene, datum výročí, na které vzpomínáme více let, než kolik jsme jich s ní společně prožili. Třeba jsme neměli vyhraněný vkus, ale od té doby si vybíráme převážně partnery ji podobné. S modrýma očima, vlasy černými jako uhel, širokým úsměvem, nebo jizvou na tváři.
       Jde na ni zapomenout? Bohužel ne. Jde jen o to jak to celé vnímáme. Zda nám to dalo pocit, že jsme schopni milovat, radovat se, že ta dotyčná je šťastná, i když ne třeba s námi, ale je zkrátka šťastná. Vždyť jsme ji milovali a chtěli právě toto. Uvědomíme se že nejsme jen samolibí sobci, kteří myslí jen na sebe. Hledejme to dobré na tom co skončilo, i když si myslíme, že už nic nebude tak dobré jako to bylo, vezměme si z toho to nejlepší a vložme to dál, minulost je pryč, budoucnost v neznámu a my jsme jen teď! Kdo potkal opravdovou lásku a je sní dodnes, budiž mu přáno ať to trvá věčně!

pátek 9. května 2014

Přátelství vs. láska

       Přátelství a láska toho mají víc společného, než by se na první pohled mohlo zdát a na druhou stranu jsou obě úplně jiné. Jak praví oblíbené klišé "Z kamaráda si partnera uděláš, z partnera kamaráda ne." musíme s tím vesměs všichni souhlasit.
       Proč to tak ale je? Je zajímavé že ve vztahu jsou určité věci, které partnerovi neřekneme, protože by se mu nelíbily (bud to víme nebo si to jen myslíme). Ale určitým přátelům řekneme vše? Je to tím, že k přátelům necítíme pocit připoutanosti, vlastnictví, jako tomu bývá u partnerských vztahů? To je přesně ten důvod. Vidíme lásku jako vlastnictví - jak jsem již zmiňoval v jednom svém článku.
       Partneři by si měli být nejlepšími přáteli. A je to skutečně tak. Proto necítíme nutkání skrývat tyto věci před přáteli. Ale když jsme tak upřímní k přátelům a víme že jim můžeme důvěřovat více než svým vlastním protějškům. Nedá se říci že láska s přátelstvím jsou na stejné úrovni? Kdo může říct, že v jeho životě byl přítel, kterému důvěřoval, víc než většině svých partnerů? Myslím, že každý. Proto se z přátelství snadno stane vztah a z důvodu majetnických vztahů, plných tzv. "milosrdných lží" nelze vytvořit přátelství.
        Je dobré zamyslet se zda ta super kámoška, kterou máte možná víc rádi než jako kamarádku, nemá zůstat jen tou kamarádkou do konce života, než rozhádanou ex u které bychom později přemýšleli, proč se to vlastně pokazilo.

"Důvěra" slovo, které ztratilo význam

       Slovo důvěra známe všichni, používáme jej vesměs denně, za běžných okolností chápeme jeho význam. Jenže v myšlenkovém vzorci zvaném partnerský vztah se jaksi, ve většině případů, vytrácí mnoho z jeho významů. Jaké jsou významy tohoto slova? důvěra v sebe, důvěra v druhé, že se jim podaří určitý cíl, důvěra ve věrnost......
       Ve vztazích však toto slovo nabývá pouze jednoho smyslu, i když všichni tvrdí opak. Je to důvěra ve věrnost. Tvrdíme jak to není pravda, ale pravda je jiná. Příklad z mnoha - milující manželka "důvěřuje" svému muži. Taky nemá důvod nedůvěřovat. Muž vydělává dost peněz aby zaopatřil rodinu, miluje své děti, dává ženě najevo, že ji miluje.... Krásná idylka do chvíle, kdy žena zjistí, že její muž flirtuje s neznámou prodavačkou v kantýně u něj v práci. Co následuje? "Ztratil jsi veškerou mou důvěru!" Nejde o konkrétní čin, který zajisté není zcela v pořádku, ale jde o to, že vyřčenou větu dotyčná myslela skutečně vážně. Lidé jsou ochotni zahodit vše pro své ego, kterému bylo ublíženo. Ale co ostatní hodnoty, které jsou možná důležitější než tato. Co důvěra v zaopatření rodiny? Co důvěra v lásku k dětem i ji samotné? Co ty krásné chvíle, které ji dávaly pocit štěstí? Každý máme jiné hodnoty, přesto se důvěra ve věrnost ukazuje v běžném životě jako jedna z předních. Je to v pořádku? Na to si odpovězme každý sám.
       Ale ještě jsme neskončili. Zamysleme se nad samotným získání důvěry všeho druhu. Velká část lidí se snaží získat důvěru druhých tím, že začne lhát o sobě, o druhých, o činech, které vykonal. Jen aby se vyšvihl v očích ostatních a stal se dokonalým - což je jen zbožná touha a jejich lži jsou jen obrazem toho jakými by chtěli být lidmi a tyto lži se stávají tím katalizátorem, proč ve finále důvěru ztrácejí. Než aby ukázali své slabiny, raději se vydávají za jiné. Za ty kteří jsou tak dokonalí, že se jim důvěřovat prostě musí.
         Bývá ztráta důvěry způsobená tím, že si nasazujeme masky? Společenské, domácí, pracovní. Kdo nemá co skrývat nemá co ztratit. Kdyby na sebe lidé práskli i ta největší tajemství, slovo důvěra by asi neexistovalo. Když nic neskrýváte, poznáte jací jsou lidé kolem vás. Buď vás zavrhnou a nebo si vás začnou více vážit. Nestojí to za to zjistit s kým se vlastně bavíte, nebo žijete? Když vás někdo zavrhne - ať si jde! Nestojí za to! A posílí to neskutečně vaše sebevědomí. Vždy je lepší mít jednoho přítele, než tisíce známých.
          Moje soukromá vsuvka -Nedávno jsem přemýšlel jak bych se zachoval kdyby za mnou přišla má partnerka, že se den předtím s kamarádkami opila a vyspala se s neznámým mužem. Měl bych vztek? Možná trochu ano. Cítil bych se podvedený? ano, ale mnohem méně než před pár lety. Vážil bych si ji mnohem víc, miloval bych ji o to víc, důvěřoval bych ji víc, potom co by toto provedla? Nikdo mi nebude věřit, ale ano. V tu chvíli by šla okolnost stranou, stejně tak i důvod, kterým byl alkohol, ale to že měla na to mi to říct? Řekl bych obdivuhodné.
          Kdo má na to ukončit nefunkční vztah, kdo má na to říct pravdu ať už bolí sebevíc, takoví lidí si zaslouží důvěru. Ne podle toho za jak dokonalé se vydávají, ale jak se zachovají ve vážných situacích. To jsou ti lidí co na sebe vše napráší. Není to ukázání slabostí, naopak je to posílení sebe samého a vztahů s ostatními lidmi. Chcete důvěru? Řekněte přátelům své největší tajemství! Buď ji získáte a nebo ztratíte člověka, který nebyl vašim přítelem. Okruh lidí kteří ovlivňují váš život se sice ztenčí, ale bude vědět, že jste mezi lidmi, kteří udávají vašemu životu ten správný směr.


Věnováno těm kteří prošli mým důvěrnostním testem. Odimu, Dendovi a Gabriele.

neděle 4. května 2014

Nerozhodnost, brzda života

    Kolika z nás se už stalo, že jsme se tak dlouho rozhodovali mezi dvěma či více volbami, že už nebylo z čeho vybírat, nebo v horším případě jsme se rozhodli špatně? Později přemýšlíme jak jsme se k tomuto rozhodnutí vlastně dobrali. Žijeme v době neomezených možností, že na výběr máme od všeho několik druhů. A v tom je problém této svobody zlatého věku. Čím více máme na výběr, tím je problematičtější se vůbec rozhodnout. A nedej bože když se rozhodneme, je to většinou špatně. Je to paradox volby, když se rozhodneme, vždy najdeme nějaké ale, vždy nespokojeni, protože "Měl jsem zvolit to druhé to by bylo lepší." Společnost nás masíruje dokonalostí, ve smyslu, že pokud něco funguje, ale má to kosmetickou vadu, tak je to v podstatě rozbité. Nerozhodnost nás paralizuje, proto možná spousta pamětníků uznává Socialistickou éru, člověk nemusel přemýšlet jaký vysavač vlastně koupit, protože Elektrolux nebo nic a tím pádem se člověk mohl soustředit na důležitější věci. Tahle masírka ze strany médií apeluje jen na naše emoce a lidé se ani nesnaží přemýšlet racionálně, protože, pak přichází o to potěšení ze získání té či oné věci. Ničemu ani nepomáhá mít víc než máme - čím víc člověk má, tím víc chce. Vše by se dalo vyřešit i tím, že bychom přestali přemýšlet o tom co chceme v budoucnu a více se soutředili na to co máme. Byli vděčni za to co máme a užívali jen to co skutečně potřebujeme. Nerozhodnost by odpadla a my bychom byli šťastnější.

úterý 1. dubna 2014

"Láska" jako komodita

     Co je láska? Na tuto otázku se ptá snad každý. Většina vysvětlení má, ale v základu, sakra velkou špetku naivity. Vynechme veškerá přirovnání, ale podívejme se na lásku jako takovou, jak funguje v dnešní společnosti.
    Dnešní "láska" je v podstatě komodita, kterou každý musí vlastnit a pokud přestane vyhovovat, pošle se dál do oběhu. Majetnická a založená na špatných hodnotách. Zamilovaní tvrdí "Udělal bych vše proto abys byl/a šťastný/á!" jedna z největších lží, páchaných na sobě samých. Kdyby se tohoto zamilovaného někdo zeptal, zda by opustil tu kterou miluje, za předpokladu že by byla šťastnější s někým jiným, jaké myslíte že by se vám dostalo odpovědi? Uhodnete sami.
     Ale proč to tak vlastně je, že se snažíme udělat své miláčky šťastné pouze do určité míry, která kdyby se překročila by případně mohla ohrozit nás samotné? Je to touha po štěstí, která z nás ve většině partnerských krizí dělá iracionální postavičky, které fungují podle chybných myšlenkových vzorců.
     První z nich je, že lidé věří tomu že jediné štěstí naleznou pouze v partnerském vztahu. Ale co to má pak za následek? Jakmile se ukončí jeden vztah skáčeme do jiného, bojíme se být sami - protože bychom přeci nebyli šťastní. Ale dokud není člověk šťastný a neumí žít sám se sebou, nebude nikdy šťastný s nikým. A místo aby se soustředil na rozvíjení krásného vztahu, se neustále obává, aby mu nikdo nesebral jeho střed vesmíru, protože by to byl konec, než si uvědomí že si pod sebou řeže větev, bude už dávno na zemi!
     A tím pádem nás ovládá další myšlenkový vzorec, že partner je naše vlastnictví a je povinen nás udělat happy. Majetnické výlevy vídáme dnes a denně na ulici. Tak moc si bráníme svůj majetek, až se chováme jako blázni. Na druhou stranu, když už partner přestane naplňovat hladinu našeho štěstí, přemýšlíme o výměně. Je to potom láska? Upíráme si navzájem svobodu, ale přitom na to nemáme právo! Protože ovládat vůli druhého člověka je paradoxem proti lásce.
       V neposlední řadě nemohu opomenout také "krásnou" lidskou vlastnost zakládat mezi hlavní hodnoty vztahu důvěru. Ale nemyslím důvěru v pravém slova smyslu, ale důvěru o věrnosti.  Je to krásná ctnost, přesto na této hodnotě ztroskotalo spoustu dobrých vztahů. Byly postaveny na majetnickém přístupu, kdy to nejlepší okolo šlo do pozadí a zapomnělo se tak snadno na to krásné co mělo mnohem větší hodnotu. A takto bychom se mohli motat v kruzích až do smrti.
        Jediné co by vše mohlo změnit je postoj k tomu být single. Přežít počáteční splíny osamocení, ale pak člověk pocítí to štěstí ze sebe samého a nemusí být s někým prvním přijatelným, který mu alespoň na 80%  nevyhovuje. Takový člověk pak bere partnera jako bonus ke svému štěstí, jako  podporu v těžkých chvílích. Třeba i poprvé pozná že jeho partner je nejlepším přítelem, jak by to správně mělo být. A kdyby se jejich cesty museli rozejít, nechal by jej jít, chtěl by jen jeho štěstí, protože už sám ve své podstatě šťastný je. To je pravá láska. Láska bez nenávisti, bez podmínek, bez manipulace, bez nárokování.....