Upřímnost - všichni ji chtějí, ale nikdo nechce slyšet pravdu

"mám ráda upřímnost ....." ať už přednesená věta, nebo napsaná na profilu kdejaké sociální sitě. Ano jde o jeden z významných požadavků na ostatní lidi, abychom s nimi mohli v pohodě vycházet. O nic jiného nám v sociálním kontaktu ani nejde. Jsme přeci tvorové společenští. Proto na ostatní klademe specifické naroky. Teď nám ale nejde o to, že bychom je sami nedodržovali, to ať si každý sáhne do svého svědomí pro odpověď. Zameřme se spíše na fakt požadavků samotného. Všichni chceme upřímnost. Kdo ne, ruku nahoru!
Když už ale tu upřímnost tak chceme, proč se nám ve finále nelíbí odpověd, která upřímnost prezentuje. Když už tedy na někoho apelujeme aby "upřímně" vyřkl svůj nazor, nebo nelibou věc, nebývá naše reakce zrovna dvakrát pozitivni. Pokud se třeba někdo přizná k nějakému přeslapu, umíme jen soudit. Místo abychom vzali v potaz polehčujici okolnost upřímneho přiznání, kolikrát i ponižujeme.  Dostáváme se do bludného kruhu, kdy provinilec s očekáváním jistého odsouzení nemá snahu se k čemkoli přiznat a na druhé straně tzv. oběť se nikdy nedočká férového jedání. Komunikace je kompromis. Pokud ho ovšem najdeme ještě ve slovniku. Proto bychom my, kteří musíme vyslechnout třeba i krutou pravdu měli být soudní vůči lidem, kteří se třeba dlouhou dobu odhodlávali k upřímnému přiznání. Nejlíp by nám mohlo pomoci uvědomění, že se jedná o polehčující okolnost. I když by to tak být nemělo.
Už z vlastní zkušenosti a předešlých článku vim, že se vše líp řekne a napiše, než uvede v praxi. Stejně tak dobře vim, že opakování je matka moudrosti a že pokud člověk chce, tak svede vše. Kdo řekne že něco nejde, tak se stejnak najde nějakej vůl co půjde a udělá to. :-D